OSOBNOST AURELIA AUGUSTINA

Augustin Aurelius dostal do vínku dary, o kterých se 95% jeho vrstevníků ani nesnilo. Chytrý, hezký, ambiciózní, pracovitý.

Žil v úplné rodině, ještě s dvěma sourozenci. Město se jmenovalo Thagasta (asi jako třeba dnešní Zlín jako typické město střední velikosti). Tehdy bylo ceněné povolání rétor, to znamená osoba schopná obhájit nějakou pravdu (či spíše něčí zájmy) před státními institucemi, ale i v soukromí. Něco mezi politikem, advokátem, akademikem....

Právě rétorství Augustin studoval, protože měl k němu předpoklady. Byť se v období své náboženské horlivosti vykreslil jako bůhvíjaký hříšník, fakticky nijak nevybočoval z tehdy normálního způsobu života, naopak svou hloubavostí (studoval stále svůj velký vzor Cicera), kritičností (ve Vyznání si zoufá nad povrchností, s jakou většina lidí vede svůj život) a hledáním pravdy (stal se náboženským člověkem, vyznával náboženství manichejské) určitě patřil do té lepší poloviny obyvatelstva.

Následně šel studovat rétoriku do města Madaura (asi jako by dnes šel ze Zlína do Brna), začal žít ve volném svazku s dívkou. Zde je třeba se pozastavit, zatímco dívky z lepších rodin byly alespoň formálně připravovány na manželství a nemohly takhle žít volně s mužem, dívky s horším zázemím jinou možnost možná ani neměly, byly rády, že mohly někde žít alespoň takto. Z tohoto svazku se narodil syn Adeodatus.

Augustin byl velmi úspěšný, a protože byl ambiciózní, táhlo ho to přes moře na území dnešní Itálie (jakoby ten dnešní Zlíňák nakonec došel do Bruselu) a ve svých 29 letech přichází do Říma (rétoriku zde již vyučuje, takový asistent na fakultě) a o rok později jde k císařskému dvoru do Milána (Západořímská říše už se koncentrovala více na oblast dnešní západní Evropy, bylo praktičtější přenést sídlo blíže k ekonomickým centrům).

V tu dobu nějak jeho matka "uklidila" jeho konkubínu někam zpátky do Afriky, ale synka si jako rodina ponechali....

Augustinovi byla vybrána nevěsta z dobré rodiny, ale protože byla ještě mladinká, na svatbu se muselo několik let čekat Ty  Augustin trávil životem s jinou konkubínou (taková byla ale tehdy doba a taková je doba v podstatě i dnes, byť mladým lidem není dobré brát iluze).

Ačkoli by 99% lidí bylo se svým životem naprosto spokojených a Augustin byl jistě předmětem obrovské závisti, stejně byl někde vevnitř neklidný a nespokojený. Pokud má člověk svědomí, pokud je kritický, štvou ho zjevné nespravedlnosti, které běžný život přináší (byť se dějí jiným lidem), pokud je člověk rovněž inteligentní a má abstraktní myšlení, uvědomí si dočasnost a omezenost našeho pozemského života. A zcela racionálně si vyhodnotí, že jestli je nějaká naděje na věčný, spravedlivý a láskyplný svět, je tu tuto možnost třeba poctivě prozkoumat, byť to pro jeho současný úspěšný život přinese spíše problémy a omezení. 

Takto se Augustin začal vyrovnávat s křesťanstvím, v první fázi ho napadal, chtěl ho intelektuálně přemoci, zosobnil si ho s tehdejším milánským biskupem Ambrožem (ten byl navíc v permanentním sporu s tehdejší matkou císařovnou vládnoucí za nezletilého císaře).

Až to nakonec dopadlo přesně naopak a Ambrož Augustina  dokonce pokřtil. 

Augustin brzy vzdal působení na císařském dvoře, rezignoval na civilní kariéru a odjel zpátky do Afriky. V tu dobu zemřela jeho matka, nutno říct, že i ona postupně vyzrávala a z původní typické matky se z ní v prostředí církevní obce v Miláně stala vyzrálá, obětavá žena, která spoustě lidí pomáhala právě tím, jak jenom vyzrálé ženy mohou pomáhat (nejsou tak sebestředné, jako "muži, co něco dokázali").

V Africe Augustin plánoval založení komunity, chtěl tam žít ve společenství s lidmi, kteří podobně jako on už jenom chtěli být s Bohem a nic ze světa jim nepřišlo dostatečně zajímavé proti pocitu, že žijí v bezprostředním kontaktu s Absolutnem. Ale to bylo trochu sobecké.

Naštěstí to Augustin pochopil, že bude muset svůj život žít pro druhé lidi (stejně jako spousta lidí doposud žila pro něho).

Jeho syn zemřel a Augustin ho výrazně přežil, pravda je, že syn žil vždy se svým otcem zbožný život. 

Augustin přijal povolání stát se biskupem v Hippu (dnešní Annaba v Alžírsku) a desítky let vedl velmi, velmi fádní život (biskup byl tehdy něco jako i správce určitého území, spoustu věcí musel rozhodnout, rozsoudit, otravoval se s lidmi). Tento ale v zásadě poklidný život (nebyl zase díky němu odtržený od reality jako dnešní akademici) mu zase vytvořil podmínky pro sepis jeho největších děl.

V roce 430 ve velmi požehnaném věku 75 let Augustin Aurelius, poslední filozof starověku a první filozof středověku, umírá. 

AUGUSTIN TEOLOG

Augustina Aurelia sice můžeme představit bez náboženství, ale bylo by to, jako by člověk obědval jenom maso bez přílohy, přílohu bez masa, duchovní a světský svět jsou tak propojeny, že to moc nejde oddělit.

Je třeba poznamenat, že Augustin byl vždy "věřící", stejně jako drtivá většina lidí v minulosti.

Dovolím si trochu odbočku, lidská společnost v podobě, jakou ji teď známe, se nevytvářela poslední desítky let, nebo od období třeba osvícenství. Lidská společnost se vytváří do dnešní podoby asi od roku 10.000 př. n.l. Naše znalost historie je totiž znalostí od doby, kdy vzniklo písmo, tzn. díky sumerskému klínovému písmu či egyptským hieroglyfům jsme schopni jít zpět někde do roku 2000 př. n.l., ale ještě před tím je období cca 8 tisíc let, o kterém nevíme vůbec nic. 

Ale společnost už tehdy měla nastavená poměrně složitá pravidla, třeba už ti staří Akkadové či Sumerové měli například zákon, že když má muž manželku, která těžce onemocní a nemůže mít děti, může se znovu oženit, ale o původní manželku se musí ekonomicky postarat. 4000 let stará právní norma! Ale jak je možné, že už tehdy byla manželství, dědické právo, obchodní smlouvy, úroky....

Rovněž povědomí o existenci jiného světa než našeho čtyřrozměrného bylo už tehdy výrazně vyvinuto a bylo bráno jako fakt, jenom samozřejmě nikdo poctivý nemohl tvrdit, že o něm něco konkrétnějšího ví. A nevíme to dodnes.

A Augustin byl věřící. V mládí potkal manichejskou sektu, to byli takoví trochu prodavači větru v oblasti náboženství. Manichejci měli mazi sebou úzkou skupinu tzv. vidoucích a osvícených představitelů (nutno říct, že žijících poměrně asketicky) a pak širší skupinu tzv. čekatelů na zasvěcení, mezi ně patřil Augustin. Čekatelé si mohli v životě dělat, co chtěli, nebylo jim v tomto životě souzeno dosáhnout osvícení, na to bylo nutné posmrtné převtělení do dalších životů. Bylo to v zásadě hodně pohodlné, člověka nic neomezovalo, a ještě měl pocit duchovna. V podstatě komická situace nastala, kdy kritický Augustin nakonec navštívil jednoho ze zasvěcených mistrů, a tak dlouho žádal o prozrazení onoho střeženého tajemství života a smrti, až ten mistr šel do sebe, a sdělil Augustinovi, že vlastně neví vůbec nic. Ale i v dnešní době tyto duchovní pohádky ještě někde mají úspěch.

Augustin pak v Miláně konvertoval ke křesťanství. Je potřeba znovu zdůraznit asi základní aspekty tohoto náboženství. Bůh je jeden. Bůh je nejvýš spravedlivý. Odměňuje dobré a trestá zlé. Jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch Svatý. Boží Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a spasil. Lidská duše je nesmrtelná. Boží milosti je k spáse nevyhnutelně potřeba. 

Zajímavé je, že poslední šestý aspekt máme díky Augustinovi. Tyto aspekty jsou výsledkem dlouhé historie církve, obrovské množství lidí je formovalo svou životní zkušeností a kdo jsem já, abych je zpochybňoval. Na druhou stranu, je to úleva, když se o tuto pravdu lze opřít.

V tehdejším křesťanství byl značný názorový nepořádek, asi podobný jako je v dnešní době, i to je dáno samozřejmě lidskou přirozeností. Ještě v roce 306 n.l. státní moc křesťany hromadně vraždila, v roce 376 n.l. být křesťanem mohlo znamenat například vstupenku ke státnímu úřadu....

Augustin se v době, kdy už byl biskup a byl uznávanou osobností, musel paradoxně nejdříve vypořádat se skupinou zastánců starých dobrých časů - tzv. donatisty. Ti byli částečně oprávněně velmi mrzutí z nové doby, kdy být křesťanem příliš velké mravní nároky nevyžadovalo, ba naopak to bylo i výhodné, a poměrně logicky argumentovali, že do nebe se přece nejde dostat skoro zadarmo. Odsuzovali novou dobu a uvolnění mravů. Augustin (byť možná lidsky je chápal), velmi racionálně tvrdil, že nejsou soudci, aby rozhodovali, kdo je dobrý a kdo je špatný, to musí posoudit jenom Bůh. Jeho samotná empirická zkušenost v tom samozřejmě hrála velkou roli. 

Poté se musel vypořádat se zastánci mnicha Pelagia. Tento mnich byl dnešním jazykem řečeno charismatická osobnost odněkud ze severu hlásající, že lidská svoboda je neomezená a musíme lidem věřit, neboť jsou dobří, žijeme v perfektní době a všude bude mír a všichni se budou mít rádi.

Opět Augustinova empirická zkušenost vlastního života ho vedla k nesmiřitelnému boji s názory tohoto mnicha, neboť Augustin věděl, že v lidském vědomí a povědomí se nachází velmi temné oblasti, které často ovládají lidskou mysl. Člověk je úplně naivní, když si myslí, že jedná rozumově, čistě jenom mozkem. Naše spodní proudy, naše emoce, produkují takové chemické látky, že náš ubohý mozek dělá závěry přesně podle jejich pokynů (viz gambler při sázení rulety, viz politik přesvědčený o jasném budoucím volebním vítezství). 

V tomto myšlenkovém souboji nakonec  Augustin zvítězil na jednom z církevních koncilů, viz výše uvedená šestá základní pravda víry, bez pomoci shůry se člověk ze svého vnitřního marasmu nevyhrabe.

Augustin byl přesvědčen, že ve světě žijí lidé od Boha (spousta z nich o tom ani neví, jsou v zásadě dobří a přijdou do nebe) a žijí lidé světa, které řídí .... prostě něco jiného (ale spousta z nich se považuje paradoxně za věřící, ale do nebe nepřijdou, protože v jejich jádru jsou schovány nepěkné motivy chování). Mimochodem, Augustin nesnášel pyšné lidi.

Augustinovi se podařilo starou platónskou ideu vidění světa zkloubit a propojit s křesťanstvím, je výrazným pokračovatelem idealistické filozofie.

AUGUSTIN FILOZOF

Na Římské říši bylo zajímavé, že působila jako tavící kotel, kde se vařily tehdejší všechny možné náboženství, filozofie, myšlenkové proudy, v mnohém připomínala moderní USA, které do sebe už přes dvě sta let nasávají to pozitivní z celého světa a přetavují do America First.

Jenomže velikost Augustina spočívá v tom, že vytvořil světský myšlenkový systém, který naopak přežil Římskou říši a to, co na ní vzniklo, na tomto systému mohlo stavět. Stále to může vypadat strašně teoreticky, ale na tehdejších školách se muselo z nějakého obecného názoru na svět vyjít a samotná náboženská víra nedává odpovědi na všechny pozemské otázky, spíše se k většině z nich poctivě nevyjadřuje.

Pokud si vezmeme dva hlavní historické směry filozofie (aspoň se to tak učí), materialismus a idealismus, tak Augustin stojí samozřejmě na straně idealismu. 

Uvědomme si to. DUCH JE VÍCE NEŽ HMOTA. Pro člověka vyrostlého v komunismu je to podstatné, tam se to učilo naopak (mimochodem, nacistická ideologie je jakási zvláštní německá odrůda subjektivního idealismu, který čerpá z Nietzscheho voluntarismu, to znamená důležitá je vůle jedince pro pozvednutí duchu národa). Augustin ale stál na straně objektivního idealismu, tzn. jedince stavěl jako součást systému, je jenom jeho součástí. A Augustin si vypomohl tím, že navázal na Platóna je představu hmotného světa jako stěny jeskyně, na které vidíme jenom odrazy skutečného světa - světa idejí. 

Žijeme z této filozofie (resp. náš západní svět) 1500 let, vůbec nám to samozřejmě nepřijde. Svět muslimů je jakoby křesťanský svět bez Augustina, jak jsem psal na začátku. Svět Východu je zase světem spíše materialistickým, trochu připomíná manichejce, na jedné straně na hmotný svět kašleme, jenom jím probíháme, na straně druhé máme volný ring, jak s ním naložíme. 

Stát je nutné zlo, koncentruje se v něm moc a peníze, tudíž přitahuje osoby světské, nějak to respektujme a určitě se snažme, aby stát byl lepší, vždyť jsme jeho občany.

Člověk je tvor nešťastný, rozporuplný. Má v sobě dobré i špatné stránky. Je součástí celku, je odrazem jakéhosi dobrého původního vzoru (biblického Adama ještě před prvním hříchem), někde hluboko v něm je touha po dobru, opětované nezištné lásce, jako vzpomínka na jeho původní nezkažené lidství (ale jsou stejně hluboko v něm i ty horší vlastnosti, sobectví, hamižnost, pýcha...).